Muzeum je pro veřejnost otevřeno od dubna do října každou sobotu a neděli od 10.00 do 17.00, v červenci a srpnu od úterý do neděle od 10.00 do 17.00. Přesto je možné sjednat individuální návštěvu i mimo uvedenou dobu na tel.: 602370575-provozovatel, e-mail: tankysmrzovka@seznam.cz , po předchozí dohodě možnost projížďky tankem v areálu muzea / základní cena 6.000,-Kč /,přesto doporučujeme, aby zájemci o návštěvu muzea mimo hlavní sezónu raději prověřili otevření na telefonu provozovatele-muzeum nemá placené průvodce a občas musíme vyřizovat provozní věci i o víkendech,

cestu k nám naleznete v rubrice KDY A KUDY K NÁM /vlevo na liště/

Příběh jednoho podivuhodného účastníka bitvy o Monte Cassino.

 

Po porážce Polska spojenými německo – sovětskými silami bylo na Sibiř deportováno asi 1,5 milionu Poláků a asi čtvrt milionu vojáků. Asi 4.500 polských důstojníků bylo postříleno v Katyňském lese, dalších 20.000 na jiných místech, zbytek byl odsouzen k otrocké práci bez naděje na změnu.

22. června 1941, v den německého vpádu do Sovětského svazu začalo pro tyto nešťastníky svítat. 14. srpna podepsala polská exilová vláda v Londýně smlouvu se SSSR, ta umožňovala, aby se ze zajatců a deportovaných civilistů vytvořily samostatné polské ozbrojené síly. Velitelem se stal generál Wladyslaw Anders. Přes různá protivenství ruských úřadů se mu podařilo z Ruska vyvést cca 115.000 Poláků do Íránu, kde se jich ujali Britové. Ti byli jejich zubožeností značně šokovaní, přes maximální možnou péči ještě mnoho Poláků zemřelo na nemoci přinesené z Ruska a na následky podvýživy.

V Íránu se zformovaly dvě divize, 5. Kresowa a 3. Karpatská. Zde také začíná náš příběh.

 

 

 

B ů h,   č e s t,   v l a s t

a

W O J T E K

  Bylo to v Íránu, v pohoří Hamadan, kudy se v té době přesouvali polští vojáci do Libanonu. Na kraji prašné silnice viděli stát malého kluka s pytlem u nohou. Byl zrovna čas podvečerního čaje, Poláci se měli připojit k britské 8. armádě a protože tradice čaje je jedna z nejsilnějších, kolona zastavila. Chlapec vypadal unaveně a hladově, tak jeho směrem začaly putovat čokolády a konzervy. Někdo si všimnul, že se pytel, ze kterého klučina nespustil oči, hýbe, a zeptal se chlapce, co tam má. On pytel otevřel a na svět se vyklubalo asi osmitýdenní, medově zbarvené medvídě ve velmi špatném stavu a bylo zjevné, že bez pomoci se nedožije příštího rána. Začal tedy směnný obchod. Chlapec vysvětloval, že lovci střelili jeho matku a malého medvídka mu dali a on že si jej cení nade vše. Ovšem v pustině, kde se nacházeli, mělo několik kartonů konzerv vysokou směnnou hodnotu, když k tomu přidali pár krabic čokolády a jako zlatý hřeb zavírací nůž,  byl obchod dojednán.

  Všichni se začali snažit o záchranu medvídka. Z lahve od vodky, do které se strčil kapesník, se stal dudlík naplněný kondenzovaným mlékem s trochou vody. Poté, kdy se najedl, začal hledat teplo, nejblíže u něj seděl voják jménem Piotr, tak si mu vylezl do klína, stulil se a usnul. Tento voják, později padnul u Monte Cassina na tzv. Inferno Track, se stal jeho nejlepším kamarádem a trpělivou náhradní maminkou.V pelíšku ze starého lavoru putoval napříč Persií, Írákem a Jordánskem, pokud nebyla voda, on jí měl vždy dost, pokud byla v noci zima, vždy našel někoho, komu se vešel pod kabát. Pro vojáky, kteří prožili hrůzy a strádání Sibiře, neměli zprávy o svých blízkých v Polsku a každý z nich někoho ztratil, se stal velmi důležitým. Oni se stali jeho rodinou, byl sirotek, neměl nikoho, večer s nimi sedával u ohňů, naslouchal jejich slovům a i když jim nemohl rozumět, vnímal rytmus a tóny jejich slov. V tamějších písečných mořích se stal navždy jejich, tělem, vůlí i duší.

  Začali mu říkat Wojtek, to je nejběžnější polské jméno. K velkému překvapení kolemjdoucích a protijedoucích řidičů jezdil na předním sedadle jeepu, nastupoval do všech jeepů, které viděl. Trochu povyrostl, měřil 2 metry a vážil 250 kilo. Do lavoru už se nevešel. Miloval zápas s vojáky, ovšem vzhledem ke svým dispozicím nejraději se třemi až čtyřmi najednou. Někdy je nechal i vyhrát. Vždy poznal míru a nikdy nikomu neublížil. Miloval pivo a cigarety, které ale jedl. I zapálené.

  Počátkem roku 1944 se měla Wojtkova jednotka (22nd Transport Company of the Artillery – dále 22TCA) přepravit do Itálie. Britské úřady měly velmi striktní předpisy pro transport zvířat, nastal tedy problém, co s tím. Nakonec se záležitost vyřešila tak, že Wojtek dostal povolávací rozkaz, hodnost vojína a byl zařazen jako řadový příslušník 22TCA. V přístavu ve Faru se prokázal svými dokumenty, přístavní úředník shledal jejich pravost, pomyslel si něco o šílených východoevropanech, pokrčil rameny a odmávnul medvěda na palubu. Od této chvíle se stal Wojtek řádným příslušníkem II. polského sboru generála Wladyslawa Anderse.

  Monte Cassino bylo strategickým klíčem k postupu spojenců na Řím. Ztroskotaly už tři pokusy o jeho dobytí, vytlačit elitní jednotky německé armády z hor od kláštera se nepodařilo Američanům, Britům, Francouzům ani Novozélanďanům. Koncem dubna byl do oblasti poslán II. polský sbor, jeho velitelé toto nasazení přijali s vírou, že zviditelní úsilí Poláků o politické uznání a že se pokusí zvrátit rozhodnutí Jaltské konference, která nechávala Polsko napospas Stalinovi. Andersovi vojáci, kteří všichni prošli sovětskými koncentráky, měli velmi reálnou představu o tom, co jejich zemi čeká. Vydali se do jedné z nejkrvavějších bitev války. Krajina připomínala měsíc za úplňku, těžké ostřelování probíhalo ve dne v noci. Vojáci 22TCA se svými náklaďáky zásobovali dělostřelectvo sboru, někdy však, protože v přední lini, v horách kolem kláštera, byl zoufalý nedostatek čehokoli, jezdili po neustále ostřelované silnici z Aquafondata, které se přezdívalo Inferno Track. Zde 12. května 1944 zahynul Wojtkův největší kamarád Piotr.

  Wojtek celou dobu sledoval zběsilou práci svých kamarádů, kteří dnem i nocí nakládali do vozidel těžké bedny s municí. Občas jel i do přední linie, lomoz bojiště jej nechával naprosto klidným. Jednou se účastnil transportu několika německých zajatců z přední linie do zázemí, byli poněkud více konsternovaní. Bitva trvala do 18. května, než byl klášter obsazen polskými vojáky. Ve chvilce odpočinku mezi jednotlivými cestami některý z vojáků namaloval na náklaďák obrázek medvěda, nesoucího dělostřelecký granát, ten se stal symbolem 22TCA. Vojáci začali na rukávech nosit nášivky a nakonec někde nechali udělat i kovový odznak na barety.

  Se svými kamarády Wojtek absolvoval celou italskou kampaň, účastnil se bojů v Apeninách, na Jaderském pobřeží, mnoho z nich ještě ztratil. To už byl ale celebritou, stal se jednou z hlavních atrakcí polské armády v Itálii.  

  Válka skončila. Všichni se začali vracet tam, odkud pocházejí, ne však vojáci II. polského sboru a Wojtek. Vojáky, kteří v boji za svobodu své vlasti prošli Asií, Afrikou a Itálii, nová komunistická vláda nechtěla. Vojtek se také neměl kam vrátit, jeho rodina byli vojáci. Polským vojákům, kteří bojovali ve svazku 8. armády, nabídla azyl britská vláda. V roce 1946 byli Poláci z Itálie přesunuti do Skotska, kde byli v roce 1947 demobilizováni. Mohli si vybrat, ve které části Koruny chtějí žít, jsou roztroušeni po celém světě. Wojtek si vybrat nemohl. Své dny dožil v zoologické zahradě v Edinburgu, kde mu říkali Medvěd Monte Cassino, stal se velikou atrakcí. Ale jeho život byl smutný. Občas za ním přijeli jeho bývalí spolubojovníci, to potom ke zděšení běžných návštěvníků pořádali jeho milované zápasy, ale po jejich odjezdu ztrácel zájem o okolí. Jedl, spal, stárnul, možná vzpomínal. Vzpomínal? Na maminku v pustině, na chuť kondenzovaného mléka, na kamarády, na tóny jejich hlasů, na barvy pouští, vůni kouře z ohňů, šílené jízdy náklaďáků, řev dělostřelby, italské hory, pivo, teplo pod kabátem, na ty, které pochoval, na ty, které miloval, na ty všechny, pro které žil a oni tam už nejsou…..

 V roce 1963 mu bylo 22 let. 15 listopadu seděl, jako už několik roků, vzadu ve své kleci, kýval svěšenou hlavou a nevšímal si dětí, které se tlačily k mřížím. Neviděl je, už byl slepý. Najednou z davu někdo polsky zavolal „Wojtek, jak jest?“. Zvedl hlavu. Večer zemřel.

To je příběh vojáka.

 

Socha íránského medvěda Wojtka je umístěna v Imperial War Muzeum London  a v kanadském War Muzeum Ottawa.

 

Použité materiály:

Escape the U.S. financial meltdown

Mail Online

Vyprávění veteránů II. polského sboru.

Wojtek 1.jpg
Wojtek 2.jpg
Wojtek 3.jpg
Wojtek 4.jpg
Wojtek 5.jpg
22TCA.jpg
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one